Okolí střediska
Značnou část území Chotěbořska zaujímá od 1. května 1991 Chráněná krajinná oblast Železné hory (CHKO).
Území CHKO zaujímá střední část Železných hor a severní okraj Hornosázavské pahorkatiny včetně táhlého údolí, zvaného Dlouhá mez. Lze jej ohraničit Chotěboří a Ždírcem na jihu, Hlinskem na východě, Slatiňany na severu. Západní stranu pak ohraničuje Třemošnice, Ronov nad Doubravou a Podhořany. Nadmořská výška se v území pohybuje od 268 do 668 metrů. Oblast patří do okresu Chrudim a Havlíčkův Brod.
V rámci pahorkatin až vrchovin střední Evropy jde o velmi cenné území s vyváženým zastoupením lesů, luk, polí a zachovalým typem osídlení s prvky původní lidové architektury. Geologický a geomorfologický význam území je doplněn původními společenstvy rostlin a živočichů, jakož i množstvím prvků lidové architektury se zachovalou sídelní strukturou.
Geologické složení řadí CHKO k nejpestřejším v České republice a i v rámci Evropy se na tak malé ploše nevyskytují pestré geologické formace jako v CHKO. V podloží lze nalézt křemence předprvohorního stáří, které v některých místech při severním a západním okraji vystupují na povrch. Často jsou zde překryty druhohorními pískovcovými sedimenty. Vedle nich se z tohoto období uchovaly i opuky a opukové slínovce na jižní hraně hřebene, které zároveň vyplňují sníženinu mezi Železnými horami a Hornosázavskou pahorkatinou, zvanou Dlouhá mez. Prvohory zastupují žuly, ruly, krystalické vápence a malý zbytek permokarbonu u Kraskova. Vlastní Chotěbořsko je poněkud "chudší", protože zde převládají rulové horniny, v mnoha místech překryté opukovými slínovci a místy pískovci. Čtvrtohory jsou v CHKO zastoupeny říčními usazeninami, rašeliništi a výjimečně i sprašemi. Většinou se jedná o kyselé horniny, které zvětráváním poskytují živinami chudé a horizontálně mělké půdy. Hlubší půdy najdeme jen v říčních nivách a na rašelinných loukách. Časté jsou sutě a suťová pole na strmých svazích. Sám přívlastek "železné" pak zřejmě odráží i bohatost nalezišť různých rud od sloučenin železa, jako je hnědel a krevel, přes další rudy včetně zlata, které zde rýžovali již Keltové, až po novodobé objevy uranových ložisek a těžbu fluoritu a barytu. Pozůstatky po průzkumech uranových rud lze vidět i v okolí Chotěboře.
Vlastní název "hory" pak vystihuje především západní hřeben, který se prudce zdvihá z nížiny Polabí a Dlouhé meze. Pod tímto hřebenem již v 10. a 11. století vedla zemské stezka z Čech na Moravu. Severní strana CHKO pak pozvolna přechází do teplé nížiny Polabí a východní okraj navazuje na Žďárské vrchy.
Vnitřní část CHKO je jakousi parovinou, narušenou jen několika vyššími kopci a naopak rozrušenou údolními nivami Chrudimky a jejích přítoků a strmými skalnatými roklemi. Strmé rokle nalezneme i v samotném hřebeni, ale pouze dvě z nich tento hřeben prorážejí, ostatní narušují pouze jeho úbočí. Na jižní straně CHKO je pak známé údolí modelované řekou Doubravou, které není nutno Vám, Chotěbořským, připomínat.
Říční síť území je značně komplikovaná, ač celé území patří do středního toku řeky Labe. Větší část území, patřící k náhorní parovině a severním svahům, odvodňuje Chrudimka. Jižní úbočí a část Hornosázavské pahorkatiny v CHKO pak odvodňuje řeka Doubrava. Jen v severní a východní části existuje několik samostatných toků, které ústí do Labe. Tyto toky se tak svojí délkou vymykají většině obdobných toků, které jsou krátké a ústí do výše jmenovaných řek. Mezi povodími obou řek pak lze nalézt i místo bifurkací mezi Barchaneckými rybníky či jen dvouapůlkilometrovou vzdálenost obou řečišť u Leškovy Hůrky nebo nejasnost pramenišť u Barovic. V údolních nivách lze vysledovat i prvky říčního fenoménu, který je však značně potlačen vlivem zemědělské činnosti v druhé polovině 20. století.
Oblast Dlouhé meze, vyplněná křídovými sedimenty, je pak významným zdrojem kvalitní pitné vody.
Na území CHKO byly na řece Chrudimce vybudovány dvě soustavy přehrad, a to Seč - Hořeleč a Křižanovice - Práčov. Zatímco prvně jmenovaná slouží především k rekreačnímu využití, druhá je vodohospodářsky významnou zásobárnou pro skupinový vodovod Chrudim, Pardubice a v návaznosti i pro Hradec Králové.
Historie osídlení oblasti sahá do 2. století před naším letopočtem, kdy v Hradišti u Nasavrk bylo Keltské oppidum. Dnes z něj v terénu nalezneme pouze dvojitý val.
Skutečně trvalé osídlení nastává až v 10. a 11. století, a to pouze v okrajových částech oblasti, kde vedly kupecké stezky. Na jihu byla takovou stezkou Liběcká, na severu pak Trstěnická a její přípojky. Teprve ve 12. a 13. století jsou kolonizovány ostatní části CHKO. Jsou zde zakládány hrady a strážní hrádky, z nich nejznámější jsou Lichnice a Oheb. Mnohé z nich jsou dnes již nenápadnými rozvalinami v terénu, jako např. Sokolohrad či Vildštejn.
Původním porostem v oblasti byly lesy. Bez lesů byly jen některé nivy řek, skaliska a skalní sutě. Lesní porost tvořily bučiny a bukojedliny, v menší míře pak olšiny, v nejvyšších partiích pak horské smrčiny či smrčiny na podmáčených stanovištích. Pouze v nejnižších místech rostly dubohabřiny a dubiny. Na některých, zcela specifických místech, převládaly bory. Dodnes se zbytky těchto společenstev roztroušeně zachovaly v celé CHKO. V dnešních porostech však převládají uměle vysazované smrčiny. Tyto porosty jsou však na rozdíl od jiných částí Čech relativně zdravé. Přesto i zde jsou vystaveny větrným kalamitám a kalamitám škůdců. Z nich nejznámější byla v letech 1919 až 1923 kalamita bekyně mnišky.
CHKO leží v jižní části stejnojmenného fytogeografického okresu. Na jihozápadě zasahuje CHKO okrajově do Hornosázavské pahorkatiny. Severní část CHKO a oblast Dlouhé meze leží v subrakolinním stupni. Vrcholové partie pak ve stupni submontánním.
Luční společenstva jsou zastoupena jak mokřady a rašeliništi, tak suchými stráněmi a údolními nivami. V posledním století však byla provedena velká redukce těchto původních lučních ploch a byla převedena na druhotné, druhově chudé louky či zcela přeměněna na pole.
Přesto přese všechno je mozaika krajinných prvků bohatá a odráží se i v pestrosti geobotanických společenstev, kterých je zmapováno přes 30 asociací.
Květena Železných hor je tvořena převážně druhy středoevropské až evropské temperátní oblasti, charakterizované zonální vegetací opadavého lesa. Význačné zastoupení zde mají četné druhy subatlantského rozšíření, které jsou vázány na vlhčí klima a zpravidla na kyselé půdy. Mezi takové patří mochna anglická, štírovník bažinný, kozlík dvoudomý, rozrazil horský, mokrýš vstřícnolistý, vrbina hajní. Najdeme zde i druhy migrující z východu přes karpatskou oblast, které se vyskytují převážně ostrůvkovitě, jako např. pcháč potoční, pryšec mandloňový, strdivka jednokvětá, chrastavec doubravní aj.
Na opukové stráně, především v oblasti Dlouhé meze, jsou vázány prvky subtermofilní. Patří mezi ně např. pcháč bezlodyžný, trličník brvitý, jehlice trnitá, záraza vyšší, prorostlík srpovitý, pelyněk ladní. Horské druhy pak nalezneme v nejvyšších partiích nebo v inverzních údolích a na rašelinných loukách. Mezi takové druhy patří např. pcháč různolistý, žebrovice různolistá, sedmikvítek evropský, třtina chloupkatá, kokořík přeslenitý, zábělník bahenní, rosnatka okrouhlolistá, růže alpská. V dotyku s oblastí Žďárských vrchů pak přistupuje i suchopýrek alpský či vstavač Fuksův.
Zoologicky patří CHKO do zóny středoevropských smíšených lesů a hájů se zachovalými prvky submontánními. Na mnoha místech je tato původní fauna nahrazena faunou kulturních stepí.
Některé skupiny organismů pak dokládají i vývoj krajiny v nedávné minulosti. Mezi takové patří i měkkýši. K horským druhům patří Discus ruderatus, Semilimax kotulae, Clausillia cruciata. Na druhé straně se zde vyskytují i druhy stepní jako Helicella obvia, Pupilla muscorum, Vallonia pulchella. K zajímavým nálezům z mokřadů patří náročný druh Vertigo angustior.
Z lasturnatých měkkýšů stojí za zmínku výskyt velevruba malířského z toku Chrudimky či místy četný výskyt škeble rybničné.
Ve většině toků lze nalézt raka říčního, dosud jediného zjištěného zástupce raků v oblasti.
Velmi bohaté společenstvo tvoří i pavouci. Opět dokládají složitost vztahů v oblasti a klíčové postavení Železných hor. Na teplých opukových svazích lze nalézt Micaria fulgens, Euophrys petrensis, Oxyptila nigrita, Eresus niger, Argenna subnigra. K lesním a skalním druhům lze zařadit Walckenaeria cuspidata, Lepthyphantes nodifer, Pirata knorri. K mokřadním druhům pak patří Walckenaeria kochi, Gnaphosa nigerrima.
Ze zástupců hmyzu lze uvést prvonález Nematus viridissimus, velmi vzácný druh Empiria baltica, Ablepharipus congener či Menesica bipulcata. K významným nálezům patří i Apocheima hispidarium, Polypogon strigilatus, Conistra erythrocophala.
V některých přítocích řek lze v počátku léta vidět mihuli potoční.
Z kriticky ohrožených druhů obratlovců lze v CHKO vidět čolka velkého, blatnici skvrnitou, skokana skřehotavého, zmiji obecnou, vrápence malého. Tyto druhy se v území vyskytují pravidelně.
Velkou populaci v povodí Lovětínského potoka tvoří mlok skvrnitý. V zachovalých bukových porostech lze vidět nejen datla černého, ale i holuba doupňáka či lejska malého.
Savci jsou zastoupeni typickými druhy pro pahorkatiny střední Evropy. Pouze fauna drobných zemních druhů je ovlivněna podmáčenými stanovišti s častějším výskytem rejsce černého, hrabošíka podzemního či rejsce vodního. Zcela výjimečně se do oblasti zatoulá z vyšších poloh vrchoviny jelen evropský či za migrace los evropský. V posledním období je doložen opětovný výskyt vydry říční.
Druhově bohatou skupinou jsou houby, které mají v rozličných biologických podmínkách své zástupce. Na rozpadavé stromy v submontánním stupni je vázán výskyt korálovce jedlového či vzácné bondarevky horské. V celé oblasti lze sporadicky nalézt korálovce bukového a jedlového či kukmáka obecného. V posledních letech lze nalézt i hvězdnatce Aichlerova.
V CHKO jsou tři nadregionální biocentra o celkové rozloze přes 3 200 ha. Jsou propojeny funkčními biokoridory a celý územní systém ekologické stability je doplněn o regionální a lokální biocentra.
Podél toku Chrudimky prochází vlastivědná stezka Krajem Chrudimky o celkové délce 82 km. V terénu je vybavena 31 zastávkami s informačními texty. Stezka vede od pramenů Chrudimky u Filipova do Chrudimi a je přístupná obousměrně a celoročně.
Vlastivědná stezka Krajem Železných hor volně navazuje na předchozí v Seči a vede krajem, kde tvořil A. Chittussi, J. Prucha a F. Kaván do Třemošnice a Ronova nad Doubravou. Délka trasy činí 22 km a je na ní umístěno 15 zastávkových tabulí.
V listopadu 1993 byla otevřena naučná stezka Údolím Doubravy. Stezka je středně náročná o délce 4,5 km. Je opatřena pouze vstupními panely.
Ke všem těmto stezkám byl vydán průvodce a další informační materiály. Informace poskytují i textové tabule u jednotlivých zvláště chráněných území a na památných stromech.
RNDr. František Bárta